Dílna horkého smaltu: od skloviny a měděného plechu k výpalu v muflové peci

Rozsah materiálu a způsob, jakým je psaný

Texty na tomto webu sledují jednu linku: cestu jednoho kusu od holého plechu k hotovému, vybroušenému povrchu. Nejde o katalog receptů ani o galerii hotových prací, ale o popis rozhodnutí, která se během té cesty dělají.

• Složení smaltových sklovin, rozdíl mezi opakní, opalizující a transparentní vrstvou a proč tentýž odstín vypadá jinak na mědi a jinak na stříbře.
• Příprava podkladu: žíhání, moření, odmaštění, zdrsnění a tvarování plechu tak, aby se pod vrstvou skla nepohnul.
• Prosévání suchého prášku a pokládání mokré kaše, tloušťka vrstvy, sušení před vsazením do pece.
• Teplotní režimy muflové pece, čtení povrchu podle stádií tavení a délka jednotlivých výpalů.
• Techniky: výplňová (champlevé), přepážková (cloisonné) a malovaná smaltová práce, včetně toho, co každá z nich vyžaduje od podkladu.
• Kontrasmalt a deformace: proč se plech kroutí a jak se napětí mezi rubem a lícem vyrovnává.
• Broušení, doleštění nebo závěrečný lesklý výpal a rozdíl mezi matným a leštěným povrchem.
• Katalog typických vad — bubliny, praskliny, odprýsknutí, zakalení, černé okraje — a jejich pravděpodobné příčiny.
• Bezpečnost práce u rozpálené pece, s prachem sklovin a s mořicími lázněmi.

Jednotky jsou uváděné metricky a teploty ve stupních Celsia, jak je běžné v českých dílnách. Tam, kde se dílenská praxe liší podle výrobce skloviny nebo typu pece, je to v textu řečeno místo toho, aby se uváděl jeden univerzální údaj.

Příprava měděné a stříbrné základny

Většina vad, které se objeví po výpalu, vznikla ještě před ním. Sklovina se nespojí s mastnotou ani s vrstvou oxidu — spojí se jen s čistým kovem.

Pro klasickou smaltérskou práci se používá měkká měď o tloušťce zhruba 0,7 až 1,2 mm; tenčí plech se snadněji zkroutí, silnější odvádí při výpalu příliš tepla. Stříbro se volí v ryzosti 999 nebo 990, protože běžná slitina 925 obsahuje měď, která při opakovaném výpalu vytváří pod sklovinou tmavé skvrny. Právě proto se transparentní barvy na stříbře nechovají stejně jako na mědi: na stříbře zůstávají chladnější a jasnější, na mědi je podbarví oxidová vrstva a odstín se posune do tepla.

Postup přípravy

1. Vystřihnout nebo vyříznout tvar a odstranit ostré hrany pilníkem; hrana, která zůstane ostrá, se při výpalu obnaží první.
2. Plech vyžíhat do tmavě červeného žáru a nechat vychladnout — tím se uvolní pnutí z válcování a stříhání.
3. Odstranit okuje mořením ve zředěném roztoku kyseliny sírové nebo v roztoku kyseliny citronové; slabší lázeň pracuje pomaleji, ale je v dílně snesitelnější.
4. Opláchnout, mechanicky zdrsnit skelným vláknem nebo jemným brusivem a znovu opláchnout.
5. Odmastit — nejjednodušeji zásaditým prostředkem nebo pastou z plavené křídy — a ověřit smáčivost: voda musí po povrchu téci souvisle, ne se stahovat do kapek.
6. Od tohoto okamžiku se plochy dotýkat jen pinzetou nebo v čisté rukavici.

Tvarování před smaltem

Rovná deska je pro smalt nejhorší tvar: nemá žádnou vlastní tuhost a při výpalu se vlní. Mírné vyklenutí do kulového vrchlíku, ohnutá obruba nebo prolisovaná linka podél okraje dodají kusu geometrickou pevnost a zmenší pozdější deformaci. Veškeré tvarování — i vrtání otvorů pro zavěšení — musí být hotové před prvním nánosem; po výpalu už plech ohnout nelze, aniž by sklo popraskalo.

Výplňová, přepážková a malovaná práce

Rozdíl mezi technikami není v samotné sklovině, ale v tom, jak je na kovu držena na místě a co se od podkladu očekává.

Výplňová technika (champlevé)

Kresba se z plechu odebere — rytím, frézováním nebo leptáním — a vzniklé prohlubně se zaplní sklovinou. Vyžaduje silnější materiál, protože se z něj ubírá; dno prohlubně má být rovnoměrně hluboké, jinak se barva v mělčích místech po vybroušení ztenčí a prosvítá kov. Ponechané kovové můstky tvoří kresbu a po závěrečném broušení se leští do lesku.

Přepážková technika (cloisonné)

Obrys se staví z tenkých pásků plochého drátu postavených na hranu a přichycených k podkladové vrstvě skloviny při krátkém výpalu. Políčka mezi přepážkami se plní mokrou kaší, obvykle na dvakrát až třikrát, protože sklo po roztavení klesne. Práce je pomalá a snáší minimum improvizace: jednou vypálená přepážka se dá posunout jen tak, že se zničí okolí.

Malovaná smaltová práce

Na vypálený, obvykle světlý podklad se nanášejí jemně mleté barvy štětcem, s pojivem, a každá vrstva se zvlášť vypaluje při nižší teplotě než podklad. Kresba se buduje postupně od světlých tónů k tmavým; barevné přechody vznikají překrýváním tenkých vrstev, ne mícháním na paletě. Počet výpalů je vyšší než u ostatních technik, což klade nároky na to, aby spodní vrstvy byly tvrdší.

Vedle nich existuje řada dalších postupů — prořezávaný smalt bez podkladu, reliéfní práce s modelací pod transparentní vrstvou, technika s fólií vloženou mezi dvě průhledné vrstvy. Všechny stojí na stejném základu: čistý kov, snášenlivá sklovina a kontrolovaný výpal.

Broušení, leštění a závěrečná úprava

U přepážkové a výplňové techniky se po posledním barevném výpalu povrch srovnává. Brousí se za mokra karborundovým kamenem nebo brusnými papíry pod tekoucí vodou, postupně od hrubšího zrna k jemnějšímu — typicky od zhruba 220 přes 400 a 600 k 1000 a výše. Voda odplavuje kal a chladí; broušení nasucho vytváří prach ze skla a kovu, který do dílny nepatří.

Cílem hrubší fáze je odstranit vyvýšeniny a odkrýt horní hrany přepážek, takže kresba se objeví jako souvislá kovová linka. Po vybroušení je povrch matný a pórovitý; odsud vedou dvě cesty. Buď se kus krátce vrátí do pece a povrch se znovu rozlije do lesku — tím se ale mírně zaoblí okraje kresby — nebo se leští mechanicky, diamantovými pastami a plstí, čímž zůstane linie ostrá a lesk je chladnější. Matný povrch dosažený jemným broušením a ponechaný bez leštění je také legitimní výsledek, zvlášť u opakních barev.

Obnažený kov — přepážky, okraje, rámečky — se nakonec dočistí. Oxid z posledního výpalu se odstraní mořením nebo mechanicky; při moření je třeba počítat s tím, že kyselina napadá i některé skloviny, zejména měkké červené a olovnaté řady, takže dlouhé lázně jsou riziko.

Práce u rozpálené pece, s prachem a s mořicí lázní

Muflová pec pracuje při teplotách, u kterých sálá i zavřená. Kolem ní má zůstat volná nehořlavá plocha, na kterou se odkládají žhavé podložky, a odkládací místo musí být určené předem — ne improvizované ve chvíli, kdy je kus už venku. Vsázení a vytahování patří do kleští s dlouhou rukojetí; rukavice chrání před sálavým teplem, ale ne před dotykem rozpálené trojnožky.

• Chránit oči brýlemi, které snižují jas — dlouhý pohled do rozpálené komory oči unavuje a zhoršuje odhad barvy.
• Zajistit větrání nebo odsávání nad pecí; při výpalu se uvolňují zplodiny z pojiv a z oxidujícího kovu.
• Nemlít a nepřesypávat sklovinu bez respirátoru — jemný prach obsahuje oxid křemičitý a u některých řad i sloučeniny olova nebo kadmia.
• V dílně, kde se pracuje se sklovinou, nejíst, nepít a udržovat pracovní plochy vlhce uklizené místo zametání nasucho.
• Kyselinu vždy lít do vody, nikdy opačně; mořicí lázeň držet v označené nádobě s víkem a mimo dosah dětí.
• Mít po ruce hasicí prostředek vhodný pro elektrická zařízení a vědět, kde se pec odpojuje od sítě.
• Pec nenechávat bez dozoru v provozu a nikdy ji nechladit otevřením dvířek dokořán.

Konkrétní pokyny výrobce skloviny a pece jsou vždy nadřazené obecným doporučením: bezpečnostní listy uvádějí, které řady obsahují olovo nebo kadmium a jaká ochrana je u nich nutná.